Někdy je třeba vyjádřit holou pravdu. Naplno říci fakt,
který je stejně všem jasný, ale mlčí se o něm. V naději, že to třeba není
pravda. že to jen tak vypadá.
Ano, jsem psychiatr. A předepisuji léky. Dokonce jsem dal
pár lidem elektrošok. A co je na tom nejstrašnějšího – nestydím se za to.
Na to, že se v psychiatrii a psychologii vyznají všichni už
jsem si zvykl. Zvlášť na technických školách musí být nějaká zvláštní
psychiatrická přípravka, neb co inženýr, to expert. No co, my jim to zase
vracíme v ekonomii. A v politice a dalších oborech se taky vyznáme nejlépe.
Výroky – všechny
antidepresiva a psychoterapie jsou na nic, měli by dostat krumpáč a lopatu a
bylo by – už mě z míry nevyvádí. Ale
přibývá lidí inteligentních, ba moudrých (to není narážka na inženýry, ve
skutečnosti je chovám, bez ironie, v úctě), kteří se nechávají slyšet, jaká je
to hrůza, kolik se užívá antidepresiv.
Nepustím se do úvah, čím jsme si zrovna my zasloužili tu
čest být ve středu všeobecné pozornosti. Ale nepřestávám doufat. Třeba jednou,
za mnoho let, zaslechnu – to je hrozné.
Antihypertensiva. Tolik lidí je bere. A proč by ne? Při vší úctě, kardiovaskulární
systém mi připadá jednodušší než mozek.
Tak jak to s těmi léky vlastně je?
Anxiolytika
Mnoho lidí bere anxiolytika. A říká jim antidepresiva.
Nejsou to léky na depresi, ale na úzkost. Diazepam, Neurol, Xanax, Lexaurin. A
další a další. Nikomu nevadí. Pacienti je mají rádi, na internetu je nikdo
nepomlouvá. Když je budete brát, nikdo si neřeknete, že jste magor. Nemají moc
nežádoucích účinků, nemusí se brát trvale, stačí si vzít tabletku, když je
třeba. Nebo dvě, tři… Úleva přijde hned, a vlastně i na depresi pomáhají,
protože depresi úzkosti zpravidla provází. Pomáhají i na trému, na bušení
srdce. Jsou to ty tabletky, se kterými přichází pacienti se slovy – Máňa to
bere už roky, dělá jí to dobře, tak mi to taky dala. A mně to teď došlo, ta
chci další.
Anxiolytika mají dva drobné nedostatky. Neléčí. A jsou
návykové.
Jak to, že neléčí? Jen překryjí symptom. To může stačit,
když se prostě potřebujete uklidnit před prezentaci či cestou letadlem. Pokud
to neděláte denně. Utlumení symptomu může nabídnout korektivní zkušenost. Čili
zážitek, že něco může fungovat jinak, správně. Viagra neléčí, jen nabídne
erekci tam, kde to jinak nefunguje. Pokud chlapec, který si moc nevěří, zjistí,
že může řádit celou noc jako kanec, má slušnou šanci, že pak bude řádit i bez
Viagry. Prostě zažil, že to jde. Stejně tak, pokud zjistíte, že let může být
příjemný zážitek a nejen několikahodinové peklo, možná se na lety začnete
postupně těšit a dostanete se do fáze,
kdy budete mít z tabletky talisman, budete ji vozit jen pro štěstí, kdyby
náhodou, a to náhodou nepřijde. A pak ji i vozit přestanete.
Jenže mnoho lidí má úzkosti pravidelně. Třeba denně. A denně
potřebují tabletku, která je překryje. A pak dvě, tři, protože na
benzodiazepiny poměrně rychle vzniká tolerance. Neboli, je třeba zvyšovat
dávku. A nebo je berou jen občas, ale pak přijde krize. krizi je třeba překonat
a týden pravidelného užívání přeci neuškodí. Jenže z týdne je měsíc, z měsíce
rok. Dávno nejde o krizi, ale o závislost.
Jak je to s tou návykovostí? Vzniká za šest týdnů, pro
jistotu udávám měsíc, ať je rezerva. Při vysazení můžou přijít epileptické záchvaty. A hlavně úzkosti, někdy
kruté, týdny trvající. Jak mi jednou hezky řekl jeden pacient, který zažil
závislost snad na všem. Absťák na heroinu, to je blbá chřipka. Absťák na
Diazepamu, to je peklo.
Benzodiazepiny jsou skvělé léky. Výrazně pomáhají tam, kde
úzkost přichází jen občas. Fungují jako první pomoc, pomáhají přežít období,
než stihnou zabrat antidepresiva. Jen je třeba maximální opatrnosti. A dohledu
lékaře.
Antidepresiva
Užívají se na deprese i úzkosti. A třeba na nutkavé poruchy.
Ničí emoce. Způsobují impotenci, nevolnost a nechutenství. Nebo se po nich
naopak přibírá. Zasahují do hormonálních systémů. Způsobují sebevraždy. Zaberou
za dlouho, pokud vůbec.Musí se užívat denně, mnoho měsíců. Ztělesněný ďábel.
Realita je o trochu jiná. Některé typy antidepresiv skutečně
způsobují u zdravých lidí emoční oploštělost. Pro lidi úzkostné a depresivní,
jejichž obvyklá emoční škála je se pohybuje někde mezi děsem a prázdnotou, je
toto oploštění jako přestěhování se z temné kobky do domu se zahradou. A to
nemluvím zdaleka jen o těžkých depresích. Po čase si mnoho pacientů začne přeci
jen uvědomovat, že jejich emotivitě něco chybí. A to už je pomalu čas je
vysadit.
První týden užívání je skutečně často nepříjemný, při rozumném
dávkování je to většinou snesitelné. Sexuální nežádoucí účinky jsou poměrně
časté, většinou to jde vyřešit změnou léku či kombinací, či trochou
experimentování při sexu. Téměř vždy jde o oddálení orgasmu, což překvapivě
mnoho mužů spíše vítá. A hlavně, deprese často zlikviduje sexuální apetit tak
důkladně, že sexuální život se s antidepresivy výrazně zlepší.
Přibírá se. Často. Ale většinou kilo, dvě, ne víc. A nebo se
dohání váhový úbytek, který vznikl, neb depresi a úzkostech se často hubne. A
jsou antidepresiva, na kterých se nepřibírá vůbec.
Sebevraždy. Příčina je zpravidla prostá. Hodně depresivní
člověk má tak málo energie, že nemá ani sílu se zabít. Pokud mu dáte lék, který
mu dodá energii, ale neposkytne úlevu, hádejte, co je to první, co udělá? Úleva
by přišla za pár dní. Ale to už je pozdě. Toto risiko lze minimalizovat dobrou
spoluprací s rodinou, někdy je bezpečnější krátkodobá hospitalisace. A další
výhoda – moderními antidepresivy, na
rozdíl od anxiolytik, se nelze zabít.
Pomalý nástup je problém, ale svým způsobem je to i dobře.
Všichni se učíme, jak si ulevit, když nám je ouvej. Studená sprcha, běh,
nakupování, alkohol, sex. Jednoduchá rovnice –
je mi zle, dám si tabletku, je mimořádně nebezpečná. Dobře, že
antidepresiva nepřináší úlevu okamžitě a člověk musí řešit krize vlastními
prostředky. (Což neznamená, že pacienti nedělají s dávkováním psí kusy.)
A dlouhé užívání? Antidepresiva, na rozdíl od anxiolytik,
skutečně léčí. Deprese ničí mozek. Ubývá spojů mezi buňkami a buňky odumírají.
Antidepresiva, ale i psychoterapie vrací mozek do původního stavu. A to trvá
dlouho. Jinými slovy. Pokud užíváte antidepresiva dostatečně dlouho – obecné doporučení je šest měsíců od vymizení
symptomů, mozek je přestane potřebovat. Vysazení bývá bezbolestné a risiko
návratu potíží minimální.
A že antidepresiva vyřeší problém, takže pacient přestává
bojovat? Ani to většinou není pravda. Naopak. Depresivní pacient ztratí naději
a tím i sílu k boji. Antidepresiva je navrací. Ani neplatí, že komplikují psychoterapii.
Často naopak, přílišné utrpení může omezovat možnosti hlubinné práce.
Takže antidepresiva jsou všelék? Bez risik a nežádoucích
účinků? To netvrdím. Jen tvrdím, že u mnoha lidí je zlepšení stavu výrazné za
cenu minimálního risika.
Konec psychoterapie, všechno vyřeší kouzelná pilulka? V
žádném případě. Jsem a budu především psychoterapeut. Rozdíl mezi psychiatrií a
psychoterapií je jako rozdíl detektivní prací na oddělení vražd a dopravním
policistou. Jako psychoterapeut zažívám s klienty vzrušující dobrodružství,
mnohoměsíční či mnoholetou výpravou do zákoutí do lidské mysli. Jako psychiatr
má zpravidla o léku více méně jasno během pěti minut.
Přestože antidepresiva často umožní dlouhodobou či dokonce
trvalou úlevu, psychoterapie nabízí mnohem víc. Sebepoznání, sebepřijetí, změnu
života, hodnot, postojů.
Jen bych považoval za nemírně arogantní rozhodovat, jak se
mají mí pacienti léčit. Psychoterapie bolí. Ať se dělá sebecitlivěji, bez
bolesti to nejde. Mám právo nutit někoho, kdo prostě chce úlevu ke složité a
bolestivé cestě do vlastního nitra? Nabízet pohled na vlastní stín někomu, kdo
o to nestojí? Kdo na to není připraven? Nemluvě o tom, že mnoho lidí nemá na
terapii čas či peníze. Či žijí v oblastech, kde jednoduše není dostupná.
Přišlo by mi absurdní nenabídnout pomoc, než začne zabírat
psychoterapie. A to je často mnoho měsíců.
Nehraju si na Boha. Nabízím pacientům varianty a nechávám
jim si vybrat. Můj názor zpravidla ví, ale rozhodnutí je na nich.
Přesněji, na Boha si hraju výjimečně. U těžkých stavů jsou
antidepresiva nutností. A naopak, jsou stavy, kdy je deprese jen symptomem
dlouhodobě nesnesitelné situace, zpětnou vazbou, že je třeba dělat něco jinak.
V těch situacích by antidepresivum jen umožnilo o něco déle přežít situaci, kterou
je potřeba změnit.
Proč tento článek vůbec vznikl? Protože užívání antidepresiv
je v naší zemi stále zatíženou mnoha předsudky. A stigmaty. Protože je zde
mnohem více lidí, kteří je potřebují a neberou než těch, kteří je nepotřebují a
berou. Protože depresivní pacienti si sami často myslí, že je to jen slabost a
lenost a nepotřebují, aby jim to říkalo ještě okolí. Protože deprese je vážná
nemoc, která si zaslouží adekvátní léčbu.
Jsem psychiatr a psychoterapeut, zakladatel a vedoucí firmy Terapie.Info, s.r.o, zabývající se komplexní péčí o duševní zdraví.
Pracuji i v angličtině (CAE) a francouzštině (Všeobecná státní zkouška).
Jsem absolvent lékařské fakulty, absolvoval jsem výcvik v hlubinné psychoterapii SUR, 4 roky individuální sebezkušenosti v gestalt terapii, kurs neverbálních technik. Nyní jsem ve výcviku v psychoanalýze, jsem kandidátem české psychoanalytické společnosti.
Pracoval jsem na psychiatrické klinice fakultní nemocnice Brno (2000-2002), dále v psychiatrické léčebně Jihlava (2002-2003) a Studentském zdravotním ústavu v Praze (2004-2005).
V letech 2004-2010 jsem spolupracoval s o.s. Sananim, pracoval jsem jako lékař v substitučních programech u závislých na opiátech, dojížděl jsem do terapeutických komunit Karlov a Němčice.
V letech 2006 – 2010 jsem spolupracoval se Správou uprchlických zařízení ministerstva vnitra, jako psychiatr jsem dojížděl do několika uprchlických táborů a podobných zařízení, se žadateli o azyl pracuji doposud.
Od roku 2005 pracuji v soukromé praxi, kde vedu malý tým psychiatrů a psychologů.
Autor: Tomáš Rektor, tomasrektor.cz
0 komentářů:
Okomentovat